Cesta je cíl

                                                                                                  I.

Někdy v polovině osmdesátých let za tupého bolševika přišel můj geniální bratr s informací, že jakási partička mániček byla stopem u Balatonu. Ta informace byla revoluční. Stopem jsme se občas svezli, ale myšlenka vyrazit za hranice byla víc než vzrušující. Oba jsme studovali na brodskym gymplu, já v prváku a bratr ve třeťáku a doba prázdnin se tudíž přímo nabízela. Bylo třeba nějakou historkou získat rodiče, kteří by tradičně nesouhlasili, a vypořádat se s papírováním okolo cestovních doložek. Maďarsko a Polsko byly tehdy jediný relativně dostupný destinace a tak netrvalo dlouho a stáli jsme na silnici na Jihlavu a poprvé zvedli palec.

Téhož večera jsme oskvótovali zpola vyhořelej dům kdesi za Bratislavou. Štěkali psi, zahrádky okolních vilek byly plný ovoce a zeleniny, pamatuju si tu hojnost, a tak jsme nemuseli šahat do zásob v batůžcích, ani tenčit naše směšný úspory z brigád. Byli jsme u vytržení! Za jediný odpoledne jsme přejeli půl republiky, vystřídali několik aut, svezli se koňskym povozem, ověřili si, že to půjde a neutratili ani korunu!

V noci jsem ze spacáku dírou v prohořelý střeše pozoroval stovky zářících hvězd na obloze a začínal  tušit, že se schyluje k něčemu, co natrvalo změní můj život. Večerní chlad, vůně kouře a neklid očekávání … , jako by to bylo včera.

Připravujeme...